Pohádka, článek z časopisu Květy

Smutek, strach a divný pocit, jako by vás neustále někdo sledoval, přestože jste sami. Tak si budete připadat, pokud navštívíte "Pohádku" - opuštěné chátrající stavení nedaleko Čachrova na Šumavě, poslední útočiště vraha Ivana Roubala před cestou za mříže.
"Usedlost jsem míjel často během houbařských výprav nebo jen pro potěchu oka krásnou okolní krajinou, díky níž dostalo místo jméno. Pohádka na mě vždy působila zvláštním, tísnivým. dojmem a zároveň mě neustále čímsi lákala. Pocitu, že mě někdo pozoruje, jsem se zbavil, teprve když jsem zmizel z okolní planiny v lesíku," popisuje své zážitky z místa opředeného množstvím záhad Jiří Král z Plzně.
Tajemná kořenářka
"Před lety, koncem zimy, se opět vydal k Pohádce. Nedaleko Mladotic spatřil v lese stařenku sedící na kameni. "Byla to shrbená. kořenářka jako ze šumavských ': pověstí. Zpovzdáli jsem ji minul i a zamířil ostrým tempem k Pohádce. Po čtvrt hodince jsem byl u ní a zkoprněl překvapením. Tatáž kořenářka seděla na okraji lesa! Kratší cesta sem nevedla a možnost, že by si toho dne v okolí daly dostaveníčko dvě stejné, starodávně oblečené babičky, byla nulová," diví se ještě dnes Jiří Král. Najednou mu začal běhat mráz po zádech a ženu raději obloukem obešel. Později si vyčítal, že se s ní nepustil do řeči. Bylo však pozdě, už ji nikdy nespatřil.
Divné předtuchy vyhnaly majitelku
Pohádka, původním jménem Christlhof, je nejmladší z trojice statků postavených v.16.století rodinou Pangerlových, Všechny domy stály na mírném svahu louky, odkud byl překrásný výhled do kraje. Pangerlovi postupně vymírali a první dvě stavení se měnila v ruiny.
"Časem lidé začali nazývat Pohádkou jen poslední dům z devatenáctého století, v němž se střídali majitelé. Nikdo si kouzelného místa na samotě dlouho neužil," nahlíží do zažloutlých listů knihy šumavský kronikář Vilém Kudrlička. Christlhof podle jeho slov kdysi obývali manželé; žena se prý zbláznila a muž se oběsil, nikdo neví proč. Jedna z posledních majitelek usedlosti nemohla v domě klidně spát - pronásledovaly ji divné předtuchy a raději se odstěhovala k příbuzným do Německa.
Dvě nezvěstné mrtvoly.
"Nakonec se do statku nastěhoval Ivan Roubal, později odsouzený na doživotí za pět vražd. Další dvě osoby z jeho okolí jsou nezvěstné a proslýchá se, že jejich osud zpečetil sadistický vousáč právě na své šumavské usedlosti.Těla dal údajně sežrat prasatům ve chlévě sousedícím s domkem. Roubal to sice popírá, netají se však úkrytem pro pašované zbraně, který si zřídil na půdě. Podle vrahových slov neexistuje člověk, na něhož by místo nepůsobilo děsivě. "Navíc se mě tu pokusil kdosi zabít. Sedal jsem si ke stolu, zády k neobývané místnosti. Najednou se ozvalo řinčení skla, vzduchová vlna uhasila svíčku na stole. Kolem hlavy mi prolétlo hejno kulek a zarylo se do .protější zdi. Podvědomě jsem se sehnu! a běžel do kuchyně, kde stála puška. Odtud jsem hnal na půdu, cestou jsem sebral patrony. Po trámech jsem se dostal ke štítové zdi, vyndal cihlu, a tak vznikla střílna. Nebyl jsem ale dost rychlý, střelec zmizel a já dodneška nevím přesně, kdo to byl," vzpomíná ve valtické věznici.
Místo svého nepřívětivého domova opustil náhle a zapomněl přitom na stádo čuníků zavřených ve chlévě. Po jeho zatčení se ke ' statku nikdo neodvážil přiblížit, jen o něm kolovaly hrozivé historky.
Po několika měsících se k Pohádce vydali první odvážlivci. Naskytl se jim děsivý pohled: prasata pomřela hlady.a.rozkládala se. Nikdo je neodklidil, a tak se v okolí podle slov zvědavců ještě dnes povalují spousty kostí.
Nespěte v Pohádce!
"Pohádka začala lákat party trampů. "Bylo to pár let po uvěznění Roubala.. Asi deset se nás vydalo do čachrovských lesů s tím, že přespíme v Pohádce. Lidé z okolí se děsili: ,Hlavně tam nechoďte v noci, nespali bychom tam ani za zlaté tele!'" vzpomíná plzeňský tramp Pavel Sýkora na varování kterým zprvu nikdo z party nevěřil.
Když s kamarády dorazil na louku u statku, okouzlili ho šumavské kopce zbarvené zapadajícím sluncem do červena. Pak přišel blíž. "Divně to tam zapáchalo a našli jsme spoustu zvířecích kostí. Myslím, že jsme se báli všichni, jen jsme před ostatními dělali hrdiny. V místnosti s krbem jsme si rozložili spacáky a zapálili pár polen. Po chvíli klábosení jsme usnuli" Při vyprávění bledne ještě teď. Asi hodinu po půlnoci byli všichni vzhůru; probudilo je žalostné naříkání a tlumená řeč. "Pak jsme kousek od sebe zaslechli zřetelné lidské kroky, které nás v kruhu obcházely. Klepali jsme se hrůzou, vždyť v místnosti nebylo žádné zvíře, na jehož přítomnost bychom mohli ty zvuky svést! Po hodné chvíli se kamarád odvážil pohnout a rozsvítil svíčku, ale ta hned zhasla. Několikrát se to opakovalo a my jsme stále slyšeli hluboký, smutně naříkající hlas i kroky, jako by kolem nás někdo chodil v dřevácích. Během pár sekund jsme sebrali věci a.utekli do lesa. Sice pršelo, ale v té chvíli nám bylo všechno milejší než další okamžiky v tom stavení!" přiznává Pavel.
Podobné zážitky z místa se spoustou otazníků má nejeden návštěvník. A lidé v Čachrově varují ještě dnes: "Raději tam nejezděte a už vůbec nezkoušejte v Pohádce přečkat noc. Jsou věci mezi nebem a zemí, s nimiž bychom si neměli zahrávat..."
JANA FLAŠKOVÁ, Snímky autorka a VLASTA LUŤANSKÁ, květy

Valid XHTML 1.0! Valid CSS!
Poslední aktualizace stránky 04:11 4.12.2010